Historie chovu české červinky (L)
Česká červinka představuje jedno z nejproslulejších původních krajových plemen v českých zemích. Řadí se do skupiny červeného skotu středoevropského. Vývojově pochází z malé formy diluviálního tura krátkorohého (Bos taurus brachyceros europaneus), jenž byl ve své divoké formě rozšířen na územích Evropy severně od Alp. Není přesně známo, kdy a jak se objevila domestikovaná forma červeného skotu. Je reálný předpoklad, že byl v našich zemích chován jako původní rasa, a že byl částí velké chovné oblasti skupiny krátkorohého (brachycerosního) skotu evropského. Původní krátkorohý skot českých červinek (L) se choval na území Čech a zdá se, že byl často zaměňován s podobným červeným skotem, rozšířeným na území Moravy, Slezska a částečně i Slovenska. Právě krátkorohý skot se stal genetickým základem domorodých českých červinek. Nejčistší typ krátkorohého skotu bylo možno nalézt ve slovácké části moravských Karpat a v hornaté části Českomoravské vysočiny. Tento skot byl často nazýván skotem keltickým, keltickými červinkami, což je jedním z důkazů keltského osídlení Čech a Moravy.
Informace o chovu skotu v českých zemích od osídlení Kelty (4. – 2. století př. n. l.) po několik dalších století chybějí. Dá se předpokládat, jak nasvědčují nepřímé zprávy a důkazy, že zde chov L pokračoval. Potvrzují to až zprávy ze století třináctého, kdy vlivem nízké poptávky po produktech skotu byly jeho stavy velmi malé. Navíc skot trpěl nedostatkem krmiva, a to zejména v zimních měsících. Byl využíván především pro potažní účely. Z celkově skromných archeologických nálezů lze soudit, že hmotnost tělesně dospělé krávy činila asi 200 kg, kohoutková výška 106 cm a šikmá délka těla 140 cm. Ve zbarvení převládalo plášťové červené.
Koncem 15. století a především počátkem století 16., s růstem měst, hornických osad a obecně zvýšenou lidnatostí, nastává růst poptávky po produktech skotu. To přináší prospěch zemědělcům hospodařícím s přebytky a celkově je vytvořen předpoklad všeobecného oživení a podpory chovu skotu.
Od konce 16. století již existují poměrně věrohodné záznamy kontroly užitkovosti (chlévní kontrola) pořizované na jednotlivých panstvích. „Celoroční dojivost“ činí ke konci tohoto století málo přes 1000 kg mléka. Výše užitkovosti významně závisí na tom, zda je kráva současně využívána k potažním účelům. Ze záznamů lze vyrozumět, že krávy poddaných rolníků mívaly dojivost nižší, zatímco krávy, které nebyly zapřahány a byly chovány na tehdejší dobu poměrně moderním způsobem ve velkých stájích na panstvích, mívaly užitkovost až 2x vyšší, v průměru cca 1500 kg mléka na laktaci.Koncem 16. století se utužuje poddanství, což vede, společně s tragickými následky třicetileté války, k likvidaci dříve poměrně dobře rozvinutého chovu skotu. Z hlediska využití opět převažuje potažní práce. U poddaného vesnického lidu trpí zvířata chronickým nedostatkem krmiva a zvláště v zimních měsících hynou hladem a vyčerpáním, čímž jsou jednotlivé chovy zcela decimovány. Třicetiletá válka tak přinesla největší rozvrat v chovu skotu, jaký je v literatuře vůbec uváděn. Ten byl jen podpořen tehdy logicky zvýšeným výskytem infekčních chorob skotu.
Od poloviny 18. století, kdy začíná rozvoj technických vynálezů a znovu stoupá počet obyvatelstva, dochází spolu s rozvíjejícím se kapitalismem i ke zvelebování chovu skotu. Blahodárný vliv na zvyšování úrovně jeho užitkovosti má nástup pěstování pícnin, brambor a cukrovky, což vede k zásadnímu zlepšení krmivové základny. Stavy skotu se mimořádně zvyšují, roste produkce mrvy a v důsledku toho i půdní úrodnost a intenzita zemědělství vůbec. Výlučně pastevní způsob chovu skotu částečně ustupuje stájovému, pastva je omezena roční i denní dobou. Chov skotu je navíc podporován Vlastenecko – hospodářskou společností, jejími guberniálními nařízeními a dvorskými dekrety. Skot, který v té době v českých zemích absolutně převládá, představuje stále původní červené brachycerosní plemeno, české červinky.
Od konce 18. a počátku 19. století dochází k vystupňovanému rozvoji průmyslu a v té spojitosti ke vzniku dalších, nových konzumních středisek. Dochází k všeobecnému pokroku, roste koupěschopnost městských obyvatel a tudíž i poptávka po mléku mase a tucích. Od roku 1783 do roku 1813 se také zvýšil počet obyvatel z 2 666 000 na 3 206 222. Právě tenkrát se začaly ozývat stále více převažující názory, které vzešly od majitelů velkostatků a jejich ekonomů, že rychlejšího zlepšení užitkovosti bude možno dosáhnout dovozem cizích plemen. A tak dochází k situaci, že k původnímu brachycerosnímu červenému skotu přibývají ve významném počtu importovaná zvířata, která jednak doplňují chybějící a potřebné stavy, jednak skutečně zlepšují užitkovost zvířat. Dochází ke klasickému zušlechťovacímu křížení,které tehdy ještě nemá charakter vyhlazovacího. Tento účelový postup lze považovat za cílevědomý a účelný, neohrožující původní genotyp, který navíc významně zlepšuje.
Jako osudovou hranici pro uchování českých červinek lze vytipovat 30. až 40. léta 19. století. Do poloviny 19. století se plemenný skot z ciziny dovážel jen na velkostatky. Byly získávány postupné zkušenosti s křížením, které nabývalo mimořádných rozměrů. Import cizích plemen byl provázen zřejmou snahou vyzkoušet ty rasy, které by se nejlépe hodily do odlišných poměrů alpských zemí, odkud výlučně pocházely. Již po roce 1848 začala být dávána přednost těm plemenům, která při dobré dojivosti vynikala i produkcí masnou a současně dokázala plnit potažní účely. Proto byla jednoznačně upřednostňována plemena velkého tělesného rámce a mohutná. Zde lze zřejmě spatřit základní příčinu, proč drobné (200 – 300 kg), relativně ale výkonné, mimořádně nenáročné a odolné plemeno českých červinek muselo ustoupit. Nepřímo se na uvedeném faktu podílelo i zrušení poddanství, které mělo za následek, že na panstvích, která směr a vývoj v chovu skotu prakticky určovala, bylo třeba vykonat veškeré potažní práce vlastními prostředky
V osmdesátých letech 19. století dochází k nástupu simenského plemene, které se zprvu uplatnilo na jihu Čech a spolu s dřívějším bernským skotem i na jihu Moravy. Vynikající simenský skot dává postupně vzniknout při nyní až vyhlazovacím křížení s českou červinkou řadě krajových rázů. Příslovečná typičnost a konstantnost vlastností tohoto plemene je příčinou, že tento vysoce „rázovitý skot“ uchovává svou podobu ve všech užitkově významných vlastnostech nově vznikajících skupin jedinců. Dochází tak k „simentalizaci“ našeho původního českého červeného plemene. Byl to proces masový a v jádru nezvratný. Přinášel některé kladné výsledky, a proto uspokojení většiny chovatelů a až později byl dalšími generacemi v části chovatelské veřejnosti kritizován.
Snad nejvýstižněji publikuje důvody, které vedly tehdejší chovatele k téměř úplné likvidaci českých červinek, K. Lambl v r. 1859 v Hospodářských novinách. Byl to především názor zámožných hospodářů, že původní český skot je malý, neúhledný, potom i skutečnost, že v určité době bylo levnější zakoupit jalovici v Alpách než ji u nás odchovat a dále též požadavky formalistického rázu, např. že velkostatky chtěly mít nejenom vysoce užitková, vyrovnaná stáda, ale i stáda jednotného zbarvení, líbivých odznaků apod.